Sanskrt je jazyk, který naprosto překračuje dimenze našeho současného chápání.
Umí obsáhnout mohutnost vesmíru stejně tak jako ty nejjemnější pohnutky v našem nitru.
Nezná hranice mezi vnějším a vnitřním. Je minimalistický a zároveň poetický. S jedním veršem můžete strávit hodiny, protože jednotlivá slova v sobě ukrývají významy mnoha úrovní. Sanskrt nám tak otevírá zapomenuté obzory. Proto se mu také někdy říká nebeklíč.
A tak jsem si dovolila, překročit klasické výklady a otevřít trochu jiný úhel pohledu.
Bylo by škoda myslet si, že sanskrtské texty jsou pouze náboženské nebo složitě filosofické. Jejich moudrost se totiž dotýká každého z nás. Dotýká se našeho přirozeného bytí a nese se v duchu jednoty. Toto jasné poselství se však zřejmě ztratilo v překladech, kam se vloudil intelekt a důležitost. Vědění postupně přestává být založeno na vlastním poznávání, čím dál větší váhu mají nahromaděné vědomosti. Dochází k rozdělování na znalé a neznalé, vznikají rozmanité teorie, které si protiřečí. Jednotu vystřídalo poměřování, jednoduché se zbytečně komplikuje.
Přála jsem si zachovat původní poselství sanskrtských textů pro všechny, kdo se s nimi chtějí seznámit. Přála jsem si, aby při čtení nikoho nebrzdily cizí pojmy, aby upřímný zájem byl opět dostačující.
A tak rozkládám slova na slabiky a opět je skládám, snažím se pochopit jejich podstatu ve všech možných souvislostech, texty recituji a vnímám jejich vibraci, ladím se na jejich esenci. Zkoumám synonyma a hledám české výrazy, aby onu podstatu co nejlépe vystihly. Oporou je mi gramatika a nekonečné hledání v sanskrtsko-anglických a sanskrtsko-německých slovnících. (Sanskrtsko-český slovník zatím neexistuje.)
Přitom s údivem sleduji, co doopravdy slova sdělují, jak na nás působí, a tiše si uvědomuji, jakou sílu slova mají.
Tento proces je neoddělitelně provázen nekonečným poznáváním sebe sama a podstaty bytí ve své každodennosti.
Je to vždy velká lekce setrvávání v pozornosti a trochu smutné poznání, jak si dobrovolně necháváme naši mysl rozptylovat, jak marnivé a nepodstatné je to, čím ji zaměstnáváme.
Uvedu jeden příklad. Často se honíme za tím, abychom poznali PRAVDU, dali jí nějakou definici a pak ji někomu předložili. Co je ale pravda? Kdo má pravdu? A kdo to rozhoduje? Pak tu máme OPRAVDOVOST. Té bychom možná mohli věnovat daleko více pozornosti. Opravdovost se nepotřebuje zalíbit, nevyžaduje něčí souhlas. V opravdovosti je nám dobře jen tak.
Možná, že pokud se naučíme žít opravdově, nebudeme už mít potřebu, pravdu řešit.
Budeme spokojeni s tím, co je. To je vyrovnané bytí tady a teď. To je bytí v souladu sám se sebou i s celkem.
óm tat sat
